„Školu v Horních Jindřichově mám moc ráda a ráda vzpomínám na léta strávená právě zde. Jelikož studuji pedagogickou fakultu a měli jsme povinnou praxi, bylo pro mě jednoduché zvolit, kam nastoupím. Vybrala jsem si pro svou praxi právě Základní školu v Horním Jindřichově.
Jakmile jsem překročila práh budovy, dýchla na mě dětská léta i přesto, že se vybavení a zařízení školy velmi zmodernizovalo.
Škola má velmi pěkné prostředí a nabízí spoustu kroužků, některé jsem si vyzkoušela i vést a žáci mě překvapili svou tvořivostí, nadšením a kooperací.
Jelikož škola není velká, tak tu nehrozí taková anonymita a izolace určitých jedinců. Všichni tu mají nějakého kamaráda, na kterého se těší.
Také se mi velice pěkně spolupracovalo s učiteli a vychovateli. Myslím si, že právě jim patří velké díky za výchovu, vzdělání a přípravu dětí do života.
Když jsem praxi končila, nerada jsem se loučila s dětmi a ony se mnou.“
Miloslava Račoková,
bývalá studentka
Vzpomínat na jindřichovskou školu, kde jsem strávil pět let svého života, je úkol vskutku nesnadný, ale na druhou stranu velmi radostný. Vzpomínek by bylo mnoho, a proto se zaměřím jen na poslední rok mého setrvání na této škole, na školní rok 2001 – 2002, nevím, proč se mi vryl do paměti zrovna tento rok, možná proto, že byl poslední.
Stále přemýšlím, zda si tehdejší dobu idealizuji, či zda byla skutečně tak úžasná, jak si myslím dnes. Ať vzpomínám, jak vzpomínám, objevují se jen vzpomínky pozitivní. Na naši třídu, na mé spolužáky, na paní učitelku, na nástěnné tabule plné neskutečně nudných pouček, které se zpravidla týkaly gramatiky, na tehdy zcela novou tělocvičnu a svéráznou paní školnici i další střípky, které dotvářejí tuto nezapomenutelnou mozaiku. Tehdy, v roce 2001 jsme v rámci naší páté třídy začali v hodinách českého jazyka hrát krátké scénky, které jsme vždy během pár minut secvičili a pak předvedli ostatním spolužákům. Repertoár byl pestrý, pravda někdy dost chaotický, ale to nám snad tehdy nevadilo.
Naše třída se nacházela hned dole u vchodových dveří a vedle vchodu do jídelny. Když jsem ji loni navštívil, skoro jsem ji nepoznal. Celá místnost se změnila k nepoznání. Tehdy v naší třídě byl novinkou klavír, který k nám byl dodán krátce před naším vstupem do pátého ročníku. Pamatuji si, jak jsme na něm o přestávkách přehrávali různé melodie a přiváděli tím k šílenství paní školnici i některé spolužáky, pouze naše třídní paní učitelka vše pozorovala s obdivuhodným klidem.
Vzpomínek, jak vidět by bylo mnoho, ostatně cestu do jindřichovské školy jsem absolvoval tolikrát, že zapomenout ji je snad nemožné. I díky mé paní učitelce a vychovatelkám, jsme měli možnost poznat velkou část rumburského okolí, což není marné. Když jsme v červnu 2002, jako třída loučili, nechtělo se nám věřit, že odcházíme a že naše škola je už minulostí. Vymýšleli jsme různé možnosti, jak zde zůstat. Uvažovali jsme, že učebnu němčiny přetvoříme na třídu pro „šesťáky“, učebnu angličtiny přebudujeme pro žáky sedmé třídy, ale nic z toho nebylo možné. Museli jsme jít jinam, ale troufám si říct, že nikdo z nás nezapomněl na svoji jindřichovskou školu.
Filip Stojaník
bývalý student